MUDr. Karel Roztočil, CSc., je jméno, které rezonuje nejen v české medicíně, ale i za jejími hranicemi. Významná osobnost, která zasvětila svůj profesní život angiologii – oboru, jenž se zaměřuje na diagnostiku, léčbu a prevenci cévních onemocnění. Jeho kariéra, která začala v 60. letech minulého století, je příběhem neúnavného úsilí, vědeckého bádání a především oddanosti pacientům. V pražském IKEMu jsme si povídali nejen o tom, jaké největší výzvy musel během své dlouhé a úspěšné kariéry překonat a o jeho cestě absolventa Fakulty dětského lékařství Univerzity Karlovy v Praze k cévní medicíně, ale také o tom, jak se ujal role historika angiologického dění v našich luzích a hájích.
K výročí 25 let založení České angiologické společnosti jste v roce 2018 napsal samostatnou publikaci o formování české angiologie. Co vás k tomu přivedlo?
Vedlo mě k tomu zjištění, že počátky angiologie u nás nejsou vůbec zdokumentované. Máme jen útržkovité informace, protože v době, kdy tento obor vznikal, se vůbec nemyslelo na to, že by se měly uchovávat nějaké archiválie nebo dokumenty. Přesně ani nevíme, kdy se konaly první konference nebo sjezdy, které určitě probíhaly už za první republiky. Během své kariéry v angiologii a v rámci Angiologické společnosti jsem u sebe shromáždil spoustu materiálů, které by jinak zmizely. Nikdo se otázkou historie nezabýval, a tak jsem si řekl, že by bylo dobré tyto informace zdokumentovat pro budoucnost a pro naše následovníky. Myslím, že je to obecný problém – v mnohých oblastech života si často neuvědomujeme, že právě tvoříme historii. V dané chvíli se soustředíme na práci a nepřikládáme tomu, co děláme, historickou důležitost.
Jaké tedy byly počátky angiologie u nás?
Samostatná společnost zaštiťující angiologii u nás existuje od roku 1993, nicméně samotná angiologie se organizovala už dříve v rámci Kardiologické společnosti, kde měla nejprve komisi, pak sekci a později pracovní skupinu. Počátky oboru můžeme nacházet po 1. světové válce, kdy vznikl větší zájem o srdeční a cévní onemocnění a kdy se konala první odborná setkání s cévní tematikou. Tyto akce se ale tehdy ještě neoznačovaly jako angiologické, měly spíše obecnější názvy. Bohužel přesné informace o těchto počátcích si už dnes nikdo nepamatuje a nedochovaly se žádné záznamy.
Můžete určit ty klíčové okamžiky v historii Angiologické společnosti?
Nejvýraznějším okamžikem byl bezpochyby rok 1989, kdy došlo k obrovskému uvolnění a explozi aktivity. Do té doby nebylo možné založit novou společnost, vše bylo regulované. Už za komunismu sice existovaly představy o samostatné angiologické společnosti, ale režim to neumožňoval. Po roce 1989 se situace změnila a tehdejší tři hlavní osobnosti angiologie – docenti Puchmayer, Přerovský a doktor Linhart – podaly návrh na založení samostatné České angiologické společnosti v rámci Purkyňovy společnosti. K tomu je motivovalo i to, že na Slovensku už samostatná angiologická společnost vznikla.
Byl jste předsedou České angiologické společnosti po dobu 17 let, což je obdivuhodné. Co vás na této roli nejvíce naplňovalo a co bylo naopak nejtěžší?
Nejvíce mě naplňovalo, že jsem mohl být u rozvoje oboru a přispět k jeho formování. Bylo to období plné výzev, ale také radosti z úspěchů. Nejtěžší bylo skloubit tuto roli s dalšími povinnostmi. K té délce ve funkci přispěla zejména organizace Světového angiologického kongresu v roce 2012, kdy bylo potřebné prodloužit volební období výboru, aby přípravy kongresu a následné povinnosti, jako bylo převzetí zodpovědnosti za činnost mezinárodní angiologické organizace, zůstaly v rukou stejného týmu.
Uspořádat takový Světový angiologický kongres v Praze byla asi velká výzva…
Byla. Příprava trvala asi čtyři roky. Nikdo z nás neměl zkušenosti s organizací tak velké akce, takže jsme se učili za pochodu. Vytvořili jsme organizační výbor a postupně jsme zapojili všechny odborníky zabývající se cévní problematikou. Nakonec hlavní organizační tým tvořili tři lidé – dr. Piťha (tehdy ještě nebyl profesorem), Mgr. Uher a já. Scházeli jsme se stále častěji a před samotným kongresem jsme měli schůzky už každý týden a pak i každý den. Bylo to jedno z nejhezčích období mé kariéry, i když velmi náročné. Pracovali jsme dlouho do noci, ale výsledek stál za to. Kongres byl velkým úspěchem a vedl k tomu, že česká angiologie od té doby zaujala a zaujímá vedoucí pozice v Mezinárodní angiologické unii. Takovým postavením se mnoho oborů u nás pochlubit nemůže.
A propisuje se tato pozice české angiologie do zájmu o obor mezi mediky?
Zájem mladých lékařů o něj bohužel klesá, což je částečně způsobeno změnami ve vzdělávacím systému. Dříve byla angiologie základním oborem. Dnes musí začínající lékař nejprve absolvovat atestaci z jiného oboru, než může pokračovat v angiologické specializaci. To je velká překážka, která nepochybně řadu potenciálních zájemců odrazuje. Angiologie potřebuje personální zajištění pro úkoly, před kterými stojí. Je třeba zmínit, že se podílí na Národním kardiovaskulárním plánu, který naše vláda nedávno přijala jako jeden z hlavních programů na příští období. Považujeme proto za potřebné, aby angiologie – v souladu s tím, jak je tomu v jiných evropských zemích – byla opět základním oborem.
Když hovoříme o mladých lékařích, prozradíte nám něco o svých vlastních začátcích v medicíně?
Promoval jsem na fakultě dětského lékařství, dnešní 2. lékařské fakultě, která byla v té době zaměřená na přípravu pediatrů. Já jsem končil v šedesátém pátém roce, nastoupil jsem do nemocnice v Čeladné, která byla spádová pro oblast Frenštátu pod Radhoštěm. V nemocnici jsem ale pracoval krátce a pak už jsem musel nastoupit na vojnu. A v těch kasárnách jsem nezřídka měl i neoficiální ordinaci dětského lékaře. Po vojně jsem ale přešel na internu, protože nebylo vhodné, abych pracoval na stejném pracovišti jako manželka a kromě toho mě interní lékařství plně zaujalo. Práce v malé nemocnici byla velmi náročná, často jsme museli zvládat vše sami – od natáčení EKG až po převoz zemřelých pacientů do márnice. Noční službu na oddělení jsem například sloužil hned druhý den po nástupu do práce. Byla to jiná doba, kdy se od lékařů očekávalo, že budou hned po promoci schopni samostatně pracovat.
Počkejte, v kasárnách jste pracoval jako dětský lékař?
Místního pediatra jsem nenahrazoval, ale pro některé důstojníky bylo jednodušší a rychlejší přivést nemocné dítě na vyšetření ke mně. Když byly nemocné, chodil jsem je léčit i do domácností. A byl jsem schopen to dělat, neměl jsem, co si vzpomínám, problém se o ty děti postarat, takže z toho usuzuji, že jsme byli na konci studia na tento obor poměrně dobře připraveni. V dnešní době jsou oblasti, které nejsou pediatry vůbec pokryté a nebude snadné tuhle situaci řešit.
Co vás vedlo k tomu, že jste se z Beskyd vrátil do Prahy?
Jsem rodilý Pražák, do nemocnice v Čeladné jsem šel na umístěnku a strávil jsem tam dva roky. V té době nebylo možné dostat umístěnku přímo do Prahy, všechny byly mimo hlavní město. Už během vojenské služby jsem ale aktivně vyhledával konkurzy a hlásil se na ně. Několik jsem jich absolvoval, i když ne všechny úspěšně. Například jsem se tehdy snažil dostat na oběh krevní do Krče. Bylo mi 26 let a měl jsem jasnou touhu vrátit se do Prahy, přestože jsem byl v Beskydech spokojený. Nemocnice nebyla vybavená moderními přístroji, ale co se týče péče o pacienty, byla na velmi vysoké úrovni. Když jsem se pak vrátil do Prahy, překvapilo mě, jak odlišné podmínky panovaly na některých odděleních. V malé nemocnici bylo všechno velmi pečlivě udržované a personál se o pacienty staral s maximální péčí. Všichni se tam znali a panovala tam rodinná atmosféra, což bylo v menším městě přirozené. V Praze byla zdravotní péče na vysoké úrovni, ale prostředí bylo v některých případech jiné. Pochopitelně to bylo dáno větším provozem a odlišnými podmínkami ve velkém městě. Na malém městě, pokud by se např. pánovi truhlářovi nedostalo náležité péče, hned by se to rozkřiklo.
V roce 1968 jste se tedy vrátil do Prahy a začal pracovat ve Výzkumném ústavu experimentální terapie, dnešním IKEMu?
Ano. Rok předtím, v tom šedesátém sedmém, jsem absolvoval dva konkurzy a oba úspěšně a nevěděl jsem, kam mám nastoupit. Jestli do Ústavu pro choroby oběhu krevního, nebo do Výzkumného ústavu experimentální terapie. Zvolil jsem experimentální terapii, ale po pár letech došlo ke slučování výzkumných ústavů v Krči a vzniku IKEMu a osud to moje někdejší váhání zařídil tak, že jsem se octl v bývalém Ústavu pro choroby oběhu krevního.
Jak vaše náročné pracovní nasazení zvládala vaše rodina?
V době, kdy jsem pracoval nejintenzivněji, jsme ještě neměli děti, takže mi mé pozdní návraty domů procházely. Moje manželka je také lékařka, pediatrička a alergoložka, a měla podobně náročný pracovní režim. Často jsme se doma míjeli, ale občas jsme měli společně volno, což nám pomáhalo udržet rovnováhu. Naše děti se lékaři nestaly, což mě trochu mrzí. Myslím, že je odradil náš životní styl, který byl hodně ovlivněný prací. My jsme medicínu brali jako poslání, ale pro ně to asi nebylo lákavé. Možná jsme jim nechtěně ukázali i odvrácenou stránku této profese.
Co vás na práci stále nejvíc těší?
Nejvíc mě těší pokrok, který medicína udělala. Když jsem začínal, neměli jsme žádné moderní přístroje a museli jsme se spoléhat na klinické vyšetření. Dnes můžeme díky ultrazvuku doslova vidět do pacienta, což je úžasné. Také léčba se výrazně zlepšila – dříve pacienti s klaudikacemi leželi týdny v nemocnici, dnes se jejich problém často vyřeší provedením jedné angioplastiky.
Můžete se podělit i o nějakou konkrétní, třeba veselou zkušenost ze své praxe?
Ve své ordinaci mám jednu unikátní pacientku. Chodí do mé ambulance více než 20 let s pokročilou žilní insuficiencí. Při jedné z návštěv jsem zjistil, že má stejné datum narození jako já. Když jsem jí o této shodě řekl, uvedla jen tak mimochodem, že se narodila na Vinohradech v porodnici v Londýnské ulici. S úžasem jsem jí odpověděl, že také já jsem se tehdy narodil v porodnici v Londýnské ulici. Byla to neuvěřitelná náhoda. Já i ona pacientka jsme po narození jako miminka museli několik dní ležet vedle sebe. Tohle odhalení vedlo k tomu, že si od té doby s uvedenou paní vyměňujeme pravidelně přání ke svým narozeninám nebo k Vánocům a já ji označuji jako svou kamarádku z porodnice.
Rozhovor připravujeme u příležitosti 50. angiologických dnů. Vzpomenete si na svoje první Angiologické dny? Vybavíte si, jaká témata byla diskutována?
Angiologické dny byly na začátku skromnou akcí s půldenním přednáškovým programem a konaly se i mimo Prahu. Jejich počátek dlouho nebyl jasný, ale podařilo se nám zpětně vypátrat, že první, s jistotou zdokumentované setkání, organizované Angiologickou komisí České kardiologické společnosti, se konalo v březnu 1973 v Lékařském domě v Praze pod názvem Kardiologický den. Pokud jde o moji osobní účast, s jistotou mohu uvést, že poprvé jsem byl na Angiologických dnech v roce 1974, a to v Teplicích. V rámci odborného programu jsem tehdy přednesl práci zaměřenou na klinické hodnocení účinku venofarmak, které v té době přišly u nás do distribuce a bylo zapotřebí zjistit, jaký je jejich význam.
Přál byste si ještě něco v oboru zažít? Máte nějaké plány?
Už si nic neplánuji. Jsem vděčný za to, že mohu stále pracovat a být součástí tohoto oboru. Myslím, že v mém věku je důležité být pokorný a užívat si každý den, kdy mohu dělat to, co mě baví. Doufám, že naši následovníci budou v naší práci pokračovat a že angiologie bude i nadále vzkvétat. Ještě je mnoho věcí, které je potřeba dokončit, například vytvořit po celé republice síť angiologických pracovišť. Ale to už patří mezi úkoly pro mladší generaci.
Karel Roztočil, je angiolog Institutu klinické a experimentální medicíny, kde pracuje téměř po celou dobu své profesní kariéry. Působil jako vedoucí oddělení periferní cirkulace a zástupce přednosty Kliniky kardiologie, aktuálně je pracovníkem Kliniky transplantační chirurgie. Je členem řady národních a mezinárodních kardiovaskulárních společností, organizoval každoroční sjezdy a sympozia České angiologické společnosti. V roce 2012 předsedal 25. světovému angiologickému kongresu International Union of Angiology v Praze. Působil jako předseda České angiologické společnosti (2000–2016), prezident International Union of Angiology (2012–2014), prezident Central European Vascular Forum (2012–22014) a prezident European Society of Vascular Medicine (2018–2019). Titul CSc. získal na základě dizertační práce věnované vyšetřování mikrocirkulace u pacientů s různými klinickými stavy. Jeho hlavní vědecký zájem byl zaměřený na klinickou farmakologii vazoaktivních a antitrombotických látek, vyšetřování kapilární propustnosti u lidí a klinické aspekty arteriálních a žilních onemocnění. Je autorem nebo spoluautorem 7 knih, více než 470 publikací v časopisech a více než 750 přednášek na téma angiologie, flebologie a kardiologie. Za jeho službu medicíně obdržel v roce 2021 Zlatou medaili České lékařské společnosti J. E. Purkyně. Doktor Karel Roztočil je ženatý, má dvě dospělé děti a čtyři vnoučata.
Příspěvek byl publikován ve Výročním magazínu České angiologické společnosti ČLS JEP, březen 2025.
