Člověk nemá nikdy litovat toho, co udělal, ale spíše toho, co neudělal: rozhovor s MUDr. Monikou Podpěrovou

MUDr. Monika Podpěrová
Foto: Marek Podhora, Content Production

Svoji kariéru jste zasvětila převážně klinické praxi v kladenské nemocnici, jaká byla cesta k soukromé ambulanci?

Když jsem se rozhodla založit vlastní ambulanci, pojišťovna zpočátku nevnímala potřebu dalšího angiologa, protože se domnívala, že je jich dostatek. Nicméně nakonec jsem smlouvu získala a měla možnost vybrat si mezi Mělníkem, Slaným a Berounem. Slaný byl nejblíže, a přestože jsem zde neměla žádné pacienty ani kontakty, rozhodla jsem se začít právě ve Slaném.

Vy jste ale kladenskou nemocnici úplně neupustila, že?

Ono to ani po takové době nejde. V Kladně pracuji s drobnými přestávkami od roku 1989, navíc v Kladně na interně lékaře s cévní atestací nemají. Jezdím tam dělat mimo jiné jícnová echa, která v ambulanci nedělám, takže je moje práce pak pestřejší. Říkám tomu, že jezdím pracovat na „panské“. (smích) Pozn. redakce: MUDr. Ivo Podpěra je primář Interního oddělení Oblastní nemocnice Kladno.

Máte tedy ke Kladensku hlubší vazby?

Bydlíme za Prahou ve Velkých Přílepech, v Novém Strašecí má moje rodina kořeny a bohužel tam jsou už také pohřbení moji rodiče, takže ten kraj mám takříkajíc pod kůží. Můj děda také kdysi pracoval ve Slaném a já vlastně tady nyní trávím nejvíce času, i když dojíždím z Velkých Přílep. V létě si pak užívám cestu do práce na kole z 20 km vzdáleného Strašecí.

Jaké to bylo, založit vlastní angiologickou ordinaci v menším městě?

Otevírali jsme ambulanci doslova na zelené louce, neměla jsem jediného pacienta, ale postupně se praxe rozrostla. Dnes, po jedenácti letech, máme v kartotéce téměř 9 000 pacientů a očekávám, že do února, kdy oslavíme 11. výročí, dosáhneme hranice 10 000 pacientů. Navíc jsem měla vždycky veliké štěstí na lidi okolo sebe.

Takhle to zní jednoduše, ale asi to bylo složitější, že?

Víte, já jsem typ člověka, který se řídí krédem, že člověk nemá nikdy litovat toho, co udělal, ale spíše toho, co neudělal. Vždy jsem se snažila jednat tak, abych si později nemusela vyčítat, že jsem něco nezkusila. Proto jsem se rozhodla do toho jít. Říkala jsem si, že pokud by se to nepovedlo, bude to jen moje věc – investovala bych do toho pouze své finance a energii.

Vzpomenete si na první den takříkajíc ve vlastním?

Mám dokonce schovaný diář z toho roku 2014. První den byli čtyři pacienti a za měsíc deset pacientů denně a do půl roku jsme najeli na plný provoz.

A vybaví se vám i první pacientka?

Zřetelně. Byla to pacientka od paní dr. Zídkové z Butovic s trombózou a byla moc milá. A stále je.

Na co se ve své ambulanci přímo specializujete?

Moje odbornost zahrnuje nejen angiologii, ale také interní medicínu, což mi umožňuje komplexnější přístup k pacientům. Kromě toho provádím echokardiografii. Ta sice není běžnou součástí práce angiologa, ale díky své předchozí praxi na koronární jednotce v nemocnici jsem si tuto dovednost osvojila. Takový širší záběr mi umožňuje odhalit i závažné srdeční problémy, které by jinak mohly zůstat nepovšimnuty.

Co si pod tím můžeme představit?

Například pokud pacient přijde s obtížemi dolních končetin, ale já zjistím, že má potíže s dýcháním, provedu ECHO a často odhalím srdeční patologii. V takových případech prioritizuji řešení srdečního problému, například odesláním pacienta na akutní koronarografii, a teprve poté se vracím k řešení původního problému. Naše praxe je velmi vytížená jak počtem pacientů, tak rozsahem poskytované péče. Mám však velkou oporu ve své sestřičce, díky ní zvládáme i vysoké pracovní tempo.

To je to štěstí na lidi, o kterém jste hovořila?

Přesně tak. Sestřička mi na inzerát odpověděla jako první, jako první přišla na pohovor a pak hned nastoupila. Má zkušenosti z ARO a je zvyklá na dynamické a náročné pracovní prostředí. Je velmi profesionální, efektivní a má ráda akci, takže by se nudila, kdyby tady nebylo tolik práce. Díky ní zvládáme i velké pracovní vytížení a můžeme poskytovat péči na takové úrovni, jakou si naši pacienti zaslouží. Mám také výborné přátele, stabilní rodinu a skvělého manžela.

Jak jste se pro tento obor rozhodla? Vždycky jste chtěla studovat medicínu?

Ne tak úplně. Chtěla jsem studovat buď medicínu, nebo filozofickou fakultu. Můj otec byl lingvista a sestra studovala medicínu, a tak si myslím, že otec tiše doufal, že bych mohla jít na filozofii. Jenže tehdy, v roce 1983, byla politická situace stále dost napjatá a já jsem měla obavy, že na filozofické fakultě bude příliš velký důraz na tehdejší ideologii. Medicína mi naopak připadala jako obor, který je od těchto vlivů oproštěný. Češtinu jsem si ponechala jako koníček. Dokonce jsem připravovala děti mé sestřičky na přijímací zkoušky na gymnázium.

Mám děti v podobném věku, to není vůbec jednoduché!

Mě čeština opravdu baví, a to včetně větných rozborů a všeho, co s tím souvisí. Stále hodně čtu. Oba moji rodiče vystudovali filozofii, tatínek pak učil češtinu na gymnáziu Na Zatlance. Učil ji naprosto neuvěřitelným a zábavným způsobem, takže ho studenti doslova milovali a my děti jsme měly češtinu přirozeně zažitou.

Nelitujete někdy, že jste nepokračovala v jeho stopách?

Vůbec, medicína je podle mě jedno z nejzábavnějších povolání a dává vám takový ten pocit, že opravdu k něčemu jste. Nedokážu si představit sedět třeba někde v kanceláři a tam něco vyplňovat, mám ráda práci s lidmi.

Nejste tabulkový typ?

Co se týče papírování, které mi tu často „lítá“, jsem spíše chaotická. Sestřička mi to ale vždycky správně zorganizuje a uspořádá. Říkám, že přesně takovou sestřičku potřebuji – někoho, kdo mi pomůže zorganizovat všechny ty papíry kolem. Jinak jsem hodně zaměřená na pocity a myslím si, že když člověk nechá pacienty chvíli mluvit, dozví se od nich spoustu důležitých věcí. Není to jenom o tzv. „sundejte si věci, lehněte si“. Na škole nám vždycky říkali, že máme pacienty poslouchat, protože oni nám často sami říkají diagnózu. A je to pravda. Někdy pacient něco zmíní jen tak mimochodem, a teprve když si lehne a já začnu vyšetřovat, začnou z něj padat ty klíčové informace, na kterých pak můžu postavit diagnostiku.

Lidé si často stěžují, že lékaři ani sestry s nimi příliš nekomunikují. To asi není váš případ.

Já sama jsem si prošla několika zdravotními stavy, třeba v 18 mi prasklo slepé střevo, a vím, jaké to je, když je člověku opravdu zle, a ještě se k vám někdo chová špatně. To je asi to největší dno, kam se můžete dostat. Takže když vidím, že je někomu opravdu špatně, snažím se, i když jsem třeba unavená, naopak se přemoct a uchopit to tak, že si představím, že je to můj příbuzný. To strašně pomáhá. Myslím si, že empatie je prostě kruciální. Ale na druhou stranu je důležitá spolupráce také ze strany pacienta, protože když nepochopí, co mu říkáte, a ignoruje to, tak se ty empatické snahy prostě nepotkají a míjí se účinkem.

Výhoda propojení zkušeností z nemocnice, soukromé ambulance a spolupráce s internou je asi zřejmá, viďte?

To propojení má určitě velké výhody, hlavně pro pacienty. Například když přijde pacient na předoperační interní vyšetření a já zjistím, že má šelest, tak díky tomu, že mám možnost udělat ECHO přímo na místě, nemusím ho objednávat někam jinam, což by operaci jen zbytečně odkládalo.

To jistě vaši pacienti oceňují. Chválí vás občas?

Dost často mi říkají, že jsme tady jiní a že sestřička odvádí skvělou práci, na kterou nejsou zvyklí. Někdy si v duchu říkám, co se děje v jiných ordinacích, jsme přece úplně normální a k pacientům se chováme běžně. Chcete říct zajímavou historku?

To budu velmi ráda.

Jednou přišla paní a začala si stěžovat, že byla hospitalizovaná na interně v Kladně a prý se jí tam vůbec nevěnovali. Říkám jí: „To přece není možné, ukažte mi tu zprávu.“ A ona mi podala čtyřstránkovou lékařskou zprávu, kde bylo snad úplně všechno – od neurologického vyšetření až po rentgen. Bylo jasné, že se jí tam věnovali opravdu důkladně. Tahle situace mě vždycky rozesměje, protože ukazuje, jak někdy lidé nevnímají, co všechno pro ně lékaři dělají.

V čem si myslíte, že je zakopaný pes?

Lidé si nezřídka neváží toho, co dostávají, když za to nemusí platit. Například pacient byl na rentgenu, měl všechno dobře zdokumentované na CD, pak ho viděl psycholog a neurolog, a přesto tvrdil, že se mu nikdo nevěnoval. To je podle mě ukázka toho, že někteří lidé postrádají soudnost. Všichni se snažili najít řešení, diagnózu, ale on to vnímal jinak. Myslím si, že když je nějaká spoluúčast, třeba i symbolická, jako těch tolik diskutovaných 30 Kč, tak si lidé péče více váží.

S čím se teď ve své práci nejvíce perete, co je pro vás momentálně nejtěžší?

Jednak je problém v tom, že pacientů je opravdu hodně a my nestíháme všem vyhovět. Když jim dáme termín, který se jim nezdá, jsou někdy na sestřičku nevlídní. A pak se pereme s tím, že – a to se pere celá angiologická společnost – cévní medicína dostala na rok 2025 nejmíň bodů za výkon, hned nad tím je interna. Takže mám dvě nejhůř hodnocené odbornosti.

To vám asi připadá velmi frustrující.

Kdybych si tohle měla připustit, tak bych to asi nemohla úplně akceptovat a musela bych od toho odejít. Nechápu přístup ministerstva zdravotnictví a pojišťoven. Vlastně ani nevím, kde je ten zádrhel, že je možné, aby nás takhle rozdělovali, že každou odbornost hodnotí jinak. Přijde mi to jako naprostý nesmysl. Pochopitelně, kardiologové mají nejvyšší počet bodů, protože je jejich práce brána jako hodně důležitá, ale my tady děláme podobné výkony – hodnotíme EKG, děláme ECHO – a přesto jsme hodnoceni jinak.

Když odhlédneme od těchto negativ, co vás na vaší práci nejvíce baví?

Když přijde pacient a řekne, že se mu teď lépe dýchá nebo lépe chodí, tak to je opravdu skvělý pocit. A ultrazvuky, ty mě baví.

Máte nějakého nezapomenutelného pacienta?

Mám. Je to muž, padesátník. Dva roky obcházel různé lékaře, aniž by se podařilo odhalit příčinu jeho obtíží. V roce 2018 jsem u něj diagnostikovala obrovský myxom v levé síni srdce, což je nález, který nevídáme denně. Pacient trpěl nechutenstvím a výrazně neprospíval. Předchozí vyšetření se zaměřovala na gastrointestinální trakt. Sám pacient byl v tak zoufalém stavu, že si myslel, že umírá. Díky echokardiografii se podařilo nádor identifikovat. Nález byl natolik unikátní, že vzbudil zájem kolegů v Motole, kde byl pacient do týdne operován.

To je opravdu silný příběh!

A po dlouhé rekonvalescenci také naštěstí s dobrým koncem. Už šest let mě pravidelně navštěvuje na mé narozeniny a svátek, protože mu diagnostika a následná léčba zásadně změnily život. Vždycky, když má přijít, mám radost, protože přijde zdravý člověk. Zároveň to ukazuje na to, jak je důležitá dostupnost výkonů v ambulantní praxi.

Jaký je podle vás největší nešvar, se kterým se u pacientů setkáváte? Kouří se asi už méně, ne?

To jsem si taky dříve myslela, ale mě tady vlastně ti kuřáci, když to řeknu ošklivě, živí. Navíc se denně setkávám s tzv. „neodnaučitelnými“ kuřáky. Například dnes jsem měla pacienta, který je doma na kyslíkové terapii, a přesto nadále kouří. Jedná se o specifickou skupinu lidí, kteří i přes to velké utrpení stále kouří. Určitě se to dá vysvětlit vrozenou tendencí k závislostnímu chování, oni jsou prostě závislí. Poradny pro odvykání kouření jsou v některých regionech nedostupné a i v dnešní době chybí systematické pokrytí této problematiky v celé republice. A dalším problémem je také obezita.

S jakými problémy se potýkáte u svých obézních pacientů a řešíte nějak obezitu samotnou?

Už mám několikátou váhu a druhé lehátko. (smích) Ale vážně, obezita je opravdu velký problém. Je pravda, že v Praze a ve velkých městech lidé více chodí do fitness center, ale tady když se pacientů zeptám, jestli sportují, většinou odpoví, že pracují na zahrádce. To je samozřejmě lepší než nic, ale často to není dostatečná fyzická zátěž, která by pomohla jejich zdraví. Navíc přes zimu většinou nedělají nic, což situaci ještě zhoršuje. Snažím se pacienty motivovat k pohybu, bohužel často je pro ně jednodušší spoléhat se na léky než změnit svůj životní styl. V takových případech je nutná spolupráce s kolegy a třeba nasměrování k bariatrické operaci, pokud je to nutné.

Jak jste zmínila na začátku, v létě jezdíte do práce na kole, tipuji, že vaše aktivita asi nezůstává jenom u toho kola.

Vůbec, sport propojuje celou naši rodinu, v létě jezdíme na vodu, v zimě na lyže. Otužovali jsme se již dlouho před covidem, celý život běhám, ráda plavu. Jsem takový vytrvalec. Díky pomoci mé dcery, která mi sestavovala tréninky, jsem už dvakrát uběhla Pražský půlmaraton.

Vy i váš muž jste lékaři, předali jste dětem „řemeslo“?

Syn vystudoval management sportu a vydal se touto cestou, dcera vystudovala fyzioterapii na lékařské fakultě, protože závodně běhala za Duklu a chtěla to propojit se sportem. Musím říct, že mě překvapilo, jak hluboké znalosti anatomie fyzioterapie vyžaduje – ona zná každý sval a opravdu tomu rozumí. Má ráda pohyb a práce fyzioterapeuta je hodně aktivní. Navíc je na té práci krásné, že vidí okamžitý efekt – pacient odchází s úlevou, nemusí čekat na účinek léků. A ještě zajímavost – moje dcera si vzala lékaře, který je chirurg. A je to navíc takový chirurg, co má rád internu, takže své znalosti často propojuje a díky tomu spolu dost často odborně diskutujeme.

Interně jste zasvětila celý svůj profesní život, je něco, co vás může ještě překvapit?

Ale mě pořád něco překvapuje! Vždy se objeví situace nebo případ, který mě zaskočí. Například pacient, vzdělaný člověk, který si nechal hnisat prst a myslel si, že to přejde samo. Nebo lidé, kteří se doslova nevidí od pasu dolů a nevšimnou si, že mají vážný problém s nohama. Člověk by si řekl, že už zažil všechno, ale opak je pravdou. Medicína je plná nečekaných momentů a právě to ji dělá tak fascinující.

MUDr. Monika Podpěrová promovala na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze v roce 1989 a od stejného roku působí v Oblastní nemocnici v Kladně. V roce 1992 složila atestaci I. stupně v oboru vnitřní lékařství a v roce 1996 atestaci II. stupně ve stejném oboru. V roce 2006 získala atestaci z angiologie. Od roku 2014 provozuje soukromou angiologickou a interní ambulanci ANGIONIKA ve Slaném.

Během své profesní dráhy absolvovala řadu odborných stáží a školení, které jí umožnily prohloubit znalosti v oblasti diagnostiky a léčby cévních a kardiologických onemocnění. Mezi nejvýznamnější patří angiologická stáž na IV. interní klinice Všeobecné fakultní nemocnice (VFN), stáž v jícnové echokardiografii na Kardiologické klinice Nemocnice Na Homolce a stáž v duplexním ultrazvukovém vyšetřování cév na Oddělení neinvazivní kardiologie IKEM. Aktivně se podílí na mezinárodních klinických studiích zaměřených na kardiologickou a angiologickou problematiku.

Ve svém volném čase se věnuje literatuře a sportu. S manželem, který je rovněž internista, sdílí vášeň pro cestování. Společně si pořídili obytný vůz, ve kterém objevují nová místa. MUDr. Podpěrová je při cestách navigátorem a s oblibou používá papírové mapy, protože na mnoha odlehlých místech, kam jezdí, moderní navigace nefunguje.

Příspěvek byl publikován ve Výročním magazínu České angiologické společnosti ČLS JEP, březen 2025.